Na SZIGETU hráli čeští MYDY RABYCAD

Kdy a kde jste se dali dohromady?

Kluci to vymysleli v roce 2012. Mikuláš přišel s electro-swingovým nápadem a já jsem pak byla přibrána. Jinak se všichni známe z hudebního tábora.

Jak se tak mladé kapele podaří dostat na jeden z největších evropských festivalů?

Manažer kapely: Pocením krve a těžkou prací – psychickou i fyzickou. Kecám (smích), teda nekecám. Teď vážně, my jsme na tom pracovali zhruba rok a půl s naším distributorem Indies Records. Přičemž hrát na Szigetu byl jeden z mých osobních snů – dostat se s kapelou, kterou manažeruji na takhle velký festival. Ale tím to nekončí, rád bych si zahrál i třeba na Glastonbury, Roskilde, Lollapaloosa atd.

To jsou sny manažera, co je ale vaším snem?

My bychom byli šťastní, kdyby naše hudba nejen v České republice, ale i v zahraničí, fungovala – aby na nás lidi chodili. To se nám začíná plnit, takže jsme šťastní. Musím to ale zaklepat.

Hrajete v Británii v Innsbrucku – takže cílem kapely není jen Česká republika?

My nejsme troškaři (smích). My zaútočíme všude, kde můžeme.

Máte v repertoáru nějakou českou písničku nebo ji alespoň plánujete?

My jsme měli. Když jsme začínali, tak Nerův táta, Jarda Svoboda z kapely Trabant, nám napsal písničku. Ta měla český text, ale časem jsme ji přestali hrát – ani nevím proč. Angličtina se k tomu žánru hodí víc a navíc nám umožnuje hrát i v zahraničí. Já osobně jsem neměla ráda, když interpreti zpívali česky i anglicky. Přišlo mi, že neví, co chtějí. My víme, co chceme – chceme zaútočit na zahraničí. Tak budeme zpívat v angličtině.

Jak se vám líbilo na Szigetu?

Bylo to skvělé, strašně jsme si to užili. My jsme očekávali, že to bude velké a příjemně nás to překvapilo, že to tak i bylo. Často se stává, že máš očekávání a plány, které nevyjdou, ale nám se zatím plní ještě víc, než očekáváme.

Co jste od Szigetu očekávali?

Věděli jsme, že to je velký evropský uznávaný festival nejen, co se týče atmosféry, ale i po organizační stránce. Je skvělé, že přijedeš na festival a organizátoři vědí, jak se o tebe postarat, že potřebuješ šatnu, nějaký věci (smích). Bylo to úžasné od organizace až po atmosféru na koncertě.

Dá se organizace srovnat s českými festivaly?

Ale jo, dá se to srovnat s některými festivaly. Je to individuální, ale třeba Colours Of Ostrava, United Islands nebo Rock for People jsou na výborné úrovni.

Jací byli lidé, kteří se na vás přišli podívat?

My jsme se báli, že nepřijde vůbec nikdo, protože jsme hráli proti MØ a The Thing Tings. Na to, že jsme se křížili s takovými interprety, tak tam bylo docela dost lidí. Ono nezáleží, kolik lidí tam je, ale jak si to užijí a jaká je atmosféra. A ta byla skvělá. V půlce koncertu jsme tak nějak zjistili, že tam je hrozně moc Čechů, což bylo strašně příjemné, protože mávali třeba českou vlajkou.

Ty jsi měla na sobě sukni, pod kterou byli nafouklé balonky. Máš na každý koncert speciální oblečení?

Já docela ráda experimentuju. A tohle jsem si zrovna vymyslela sama a moje kamarádka mi to ušila a myslím si, že to není poslední model.

Zhruba po čtvrté písničce sis sundala boty. Tlačili Tě?

Když jsme začínali hrát, říkala jsem, že budu nosit podpatky – když se občas neumím chovat jako dáma, tak aby alespoň ty boty klamaly tělem. A ze začátku mě strašně bolely nohy, tak jsem si je vždy tak po třech, čtyřech písničkách začala sundávat. A teď to dělám spíš jako tradici – sundám si boty a je to pro mě uvolnění. Od malička jsem chtěla být rocková hvězda, co běhá po podiu a válí se po zemi.