Zemřela hvězda Kubrickova hororu Osvícení, herečka Shelley Duvall

Herečka zemřela ve spánku na komplikace spojené s diabetem ve věku 75 let. Žila ve svém domě ve městě Blanco ve státě Texas.

Shelley Duvall byla nejenom herečka, ale i producentka. Celkem natočila sedm filmů s režisérem Robertem Altmanem, který ji v 70. letech k filmu přivedl.

Než v polovině 90. let odešla z Hollywoodu, založila si vlastní produkční společnosti Think Entertainment. Tvořila inovativní dětské pořady pro kabelovou televizi, za něž byla dvakrát nominována na cenu Emmy.

Na filmovém festivalu v Cannes Duvall získala cenu za nejlepší herecký výkon za roli ve filmu Tři ženy. O jejím úmrtí jako první informoval server The Hollywood Reporter.

Do povědomí publika se však nejvýrazněji zapsala rolí manželky Jacka Nicholsona, spisovatele se sekerou, v hororu Osvícení (1980). Film se natáčel 13 měsíců a jedna scéna, v níž Nicholsonova postava mučí Duvall baseballovou pálkou, se podle lidí z branže natáčela 127krát.

Natáčení Kubrikova Osvícení

Na veřejnost se posléze dostaly zprávy, podle kterých trpěla herečka při natáčení psychickým týráním ze strany režiséra, které jí přivodilo újmu na zdraví a způsobilo její následný odchod z Hollywoodu. Je jistě pravda, že natáčení pro Duvall nebyla procházka růžovým sadem. Sama o natáčení uvedla toto:

„[Kubrick] nebral nic, dokud se to nenatočilo nejméně 35krát. Třicet pět scén, ve kterých člověk běhá a pláče a nosí malého chlapce, to není jednoduché,“ řekla Duvall webu THR. „A maximální výkon od první zkoušky. To je taky těžké.“

Duvall také prozradila, že aby se dostala do správného emocionálního stavu odpovídajícího její postavě, poslouchala smutnou hudbu na Walkmanu. „Nebo jsem jen přemýšlela o něčem velmi smutném ve svém životě nebo o tom, jak moc mi chybí rodina nebo přátelé,“ řekla. „Ale po chvíli se tvé tělo vzbouří. Řekne ti: ‚Přestaň mi to dělat. Nechci každý den plakat.‘ A někdy mě rozplakala jen ta myšlenka na to. Probudila jsem se v pondělí brzy ráno a uvědomila jsem si, že dnes musím celý den brečet, protože to je tak naplánováno – to samo o sobě bylo k pláči. Říkala jsem si: ‚Ach ne, už nemůžu, nemůžu.‘ A přesto jsem to udělala. Nevím, jak jsem to udělala. Jack mi to taky řekl. Řekl: ,Nevím, jak to děláš.'“