Chinaski
Rozhovor s Michalem Malátným o kapele, o soukromí a o jedné uzavřené kapitole jeho života.
„Mám to hrát v E-dur, nebo C-dur? Jak to bude znít?“ „No počkej, když ty to budeš hrát v C-dur, já to můžu zkusit takhle,“ ozve se z reproduktoru na studiovém mixážním pultu, posetém armádou čudlíků a hejblat. Ke španělce se přidává baskytara, k ní se za chvíli připojí klávesy a nad vším se rozezní známý hlas.
Sedím za sklem v nahrávacím studiu a za vypolstrovanými zdmi nahrávají Chinaski nová dema na chystanou desku. První od faktického rozpadu a znovuzrození kapely. A my jsme u toho s nimi.
Před chvíli nám autor toho známého hlasu dal rozhovor, jaký podle slov jeho manažerky, Marty Říhové, „ještě nikdy nikomu neposkytl“. Působí uvolněně, zdravě a autenticky. Otevřeně se bavíme o úplných prvopočátcích kapely, o jedné uzavřené kapitole jeho života, která skončila bolestným rozchodem se čtyřmi kamarády, o kapitole nové, která se píše právě teď a která mu opět vlévá energii do žil, o rodině, o soukromí, o tom, kolikrát už chtěl z kapely odejít a taky o tom, proč to neudělal a proč je teď tak šťastný. Žibus nebo taky, jak ho známe všichni, Michal Malátný. Nebo taky, jak chce být znám on, Michal Novotný.
S Michalem jsme se nepotkali až ve studiu, ale hned ráno. Strávili jsme společně celý den, od chvíle, kdy vysadil dceru ve škole, dal si jedno rychlé kafe a pak šel stejně jako každý všední den po dobu čtyř let cvičit. „Moje žena, jakmile si ráno nezaběhá, je s ní k nevydržení. Jak často běhá? Čtyři dny v tejdnu. Máme fitko za rohem, to je ohromná výhoda,“ vypráví Michal, zatímco kluše na běžícím pásu. Vypadá, že mu to nedělá nejmenší potíže. Ani se nezapotí.
„Jednou na Silvestra jsem se zvážil a zhrozil jsem se. Devadesát kilo! Druhej den jsem si řekl, na co čekáš, a hned jsem sem zašel. Za čtyři měsíce jsem měl o patnáct kilo míň. Jasně, někdy se mi nechce, ale stejně musím s holkama do školky a do školy a pak jdu prostě sem. Už jsem tak naučenej. Za chvíli se přistihnu, jak se usmívám a jak cítím, že mi to dělá děsně dobře.“ Na řadu přichází druhá část tréninku – ta náročnější, s trenérem. Konečně se začíná potit.
Studio, kde dneska Chinaski nahrávají prvních sedm demo nahrávek na nové album, leží kousek za Prahou. „To je ono,“ ukáže Michal vítězoslavně na oprýskaná vrata na návsi a přibrzdí. Trochu nedůvěřivě koukáme na otlučenou zeď a stavení, které trůní za ní. Zdálky připomíná spíš stodolu. Máme pár minut k dobru, a tak vylézáme z auta. „Já si teda ještě zapálím, ale u toho mě nefoťte,“ oznamuje Michal. Venku pět pod nulou, nebe modrý, mrzne a pod nohama nám skřípe zcela zamrzlý svárovský rybník. „Do háje, já nemám zapalovač. Nemáte někdo zapalovač?“ Bezradně krčíme rameny. „To jsem teda rocker, bez zapalovače. No tak si holt nezapálím.“ Kloužeme se po ledu a pozorujeme nešťastné kachny přelétávat z jedné strany břehu na druhou.
„Na zamrzlém rybníku si měl první rande se svou budoucí ženou, viď?“ vybavuji si pasáž z knížky Chinaski poprvé. „Jo, to je fakt. Domluvili jsme si ho v pátek na neděli. Jenže do neděle přišla obleva. V semišovejch polobotkách jsem se brodil tající břečkou jičínskýho rybníka. Jednu chvíli mě napadlo, že se otočím a půjdu zpátky, ale když ona už ke mně z protější strany mířila, tak jsem si řekl, že teď už to nevzdám.“
Když konečně vcházíme do studia (jehož interiér převyšuje exteriér asi tak o tři vesmírné třídy), nastává další sháňka po zapalovači. Všichni rozmrzele vrtí hlavami. „Zapalovač nemáme, ale máme tady pájku,“ přichází kdosi se spásným nápadem. „Ty vole, pájku. No tak jo,“ kývne Michal. A dvorní fotograf Chinaski Tomáš Beran chápavě sklápí foťák.
Začínají se trousit kluci z kapely. Kapelník Franta a „nováčci“ Honza, Tomi a Lukáš. Kytara, klávesy (konečně klávesy!), baskytara a bicí. Chybí tady dechy, ale zase má kapela konečně vlastní klávesy, které do té doby sice zněly na všech deskách, ale vždy jen ve studiových verzích. Kluci si rozbalují instrumenty a začínají nahoře v patře spontánně jamovat. Poslouchá se to hezky. Jenže my tady nejsme na poslouchání.
Uklízíme se s Michalem do studia, abychom natočili to velkolepé interview. Mám čtyři stránky otázek a půl hodinu času. Sakra, zvládnu ještě před tím rychlý cígo? Cítím lehkou nervozitu. Kde je ta pájka?
„Já se bráním slovu rozpad,“ reaguje Michal na palčivou otázku, která samozřejmě nemohla nezaznít. „Byli jsme spolu 17 let, natočili jsme spoustu desek a odehráli spoustu koncertů a bylo to bezvadný, ale pak to přestalo fungovat. Ta energie tam prostě už nebyla. Jak jsem ty kluky měl rád a pořád mám, hudebně už to bylo na nule.“
– Pokud vám jako pozornému čtenáři a posluchači teď automaticky naskočila analogie se singlem Venku je na nule, nejste daleko od pravdy. Ale o tom víc v samotném rozhovoru. –
„Přišlo mi, že šlo o to, vrátit věci do přirozenýho stavu a začít jakoby od začátku. A jestli to za to stálo? Ano, stálo.“
„Léta jsem tohle nezažil: hodinu a půl odehrajeme na koncertu a pak dvě hodiny sedíme v šatně, hrajeme na španělky Olympic a Lucii a naše nový písničky a je tam ta společná radost, ten společnej prožitek. Nechceme jet domů, sedíme v šatně a hulákáme do dvou do rána, protože nás to prostě baví. To už v tý starý partě nebylo.“
TOP 10 songů CHINASKI. Který z nich je podle vás nej?
Skalní fandové Michala Novotného aka Malátného určitě vědí, že Michal je nejen zpěvák, ale i herec. Vystudovaný, „docela talentovaný“ herec, jak ho v průběhu jeho herecké kariéry shodně hodnotili profesoři i kritici. „S tím, že mě vezmou na DAMU, nepočítal vůbec nikdo. Všichni říkali: tam se dělaj přijímačky v lednu, oni tě nevezmou, no a v červnu půjdeš na peďák do Hradce. Jenže oni mě vzali. Na odvolání,“ vypráví Michal.
V maskérně divadla Semafor se líčí na roli umrlce. „Jsem trémista,“ přiznává, když kouká do textu a očima naposled přelétává popsané stránky. „Vokno jsem měl mockrát. Spíš by ses měla ptát, jestli jsem někdy vokno neměl. Myslím, že tam vždycky nějaký bylo.“ Taktně vyklízíme pole a usazujeme se v sálu, který se rychle plní. Začíná osmistá padesátá čtvrtá repríza nejslavnějšího představení v historii divadla, muzikálu Kytice.
Po tom celodenním kolotoči toho máme dost, ale Michal vypadá vůbec ne malátně. Vypadá docela svěže. („To byl takovej pubertální výron,“ odhaluje v rozhovoru pozadí vzniku svého uměleckého pseudonymu. „Chtěl bych být Michalem Novotným, ale už jsem holt Malátný a hotovo.“) S takovou energií může běhat po pódiu, hrát jak z praku a dávat kytarová sóla klidně až do těch pětasedmdesáti. Přesně jak to má plánu.
P. S.: Přísahala bych, že v tomhle představení žádný vokno neměl.
Vyhraj setkání s CHINASKI a lístky na HUDEBNÍ CENY EVROPY 2!
Pusťte si playlist největších hitů Chinaski
Michaela Karavarakis29. ledna 2019 16:24
