Eva Burešová: Vím, jaké je to být na dně a nechci se tam vrátit

Eva Burešová v současnosti patří mezi nejsledovanější české umělkyně. Upozornila na sebe v soutěži Česko Slovensko má talent, poté si zahrála v seriálech Gympl s (r)učením omezeným nebo Modrý kód, největší komerční úspěch jí však přinesla role Týny ve Slunečné. Aktuálně ji diváci mohou vídat jako Viky v Zoo, v němž propojila herectví se svou další životní láskou – zpěvem. Jak nám prozradila v rozhovoru, fanoušci se dokonce mohou těšit na album plné písní, se kterými v seriálu vystupuje. Mimo to chystá v květnu vlastní koncert s Robinem Moodem v Malostranské besedě.

Vloni uplynulo deset let od chvíle, kdy jste byla v Česko Slovensko má talent, kde jste na sebe poprvé upozornila. Šla byste do soutěže znovu?
Zpětně na to vzpomínám hezky, v té době to ale bylo trochu složitější. Strašně moc jsem si soutěž užívala a beru ji jako velký krok, který mi pomohl. Ačkoliv už jsem hrála v muzikálech, díky Talentu si mě všimli někteří lidé včetně Ondry Brzobohatého, který mi nabídl roli v seriálu Gympl s (r)učením omezeným. Přišla jsem na konkurz, roli jsem dostala a kariéra se mi rozjela.

Slyšela jsem, že jste pak snad dělala někomu vokalistku?
To bylo až o něco později a spíše z kamarádství. Zpívala jsem ale už předtím, spolu s herectvím jsem tento obor studovala. Ve třinácti letech jsem dostala roli v opeře, pak jsem začala chodit na konzervatoř a měla jsem menší jazzové koncerty. Přidaly se muzikály, ve kterých se mi hudba a herectví propojily.

Loni jste vydala dva sólové singly – Malého prince a Úsměv Mony Lisy. Oba napsal Václav Noid Bárta. Jak probíhá vaše spolupráce? Nahazujete mu témata, nebo si je hledá sám?
Vašek mi napsal už několik písniček. Poprvé jsme spolupracovali při Eurovizi v roce 2018, pro kterou mi napsal hudbu k písničce Fly. Tím, že jsme dlouho kamarádi, zná můj životní příběh a asi je pro něj jakousi inspirací. Ví vlastně, o čem píše.

Zasahujete do textů?
Nezasahuju. K Malému princi jsem neměla jedinou poznámku. Strašně jsem si přála napsat nějakou píseň pro mého syna, akorát jsem to neuměla. Láska k němu je tak velká, že by moje skladba trvala mnohem déle než jen čtyři minuty. On dal s partnerkou Eliškou Grabcovou dohromady tento krásný text, který propojili s Malým princem, což je kniha, která mě doprovází celý život. Miluju ji.
Motiv Úsměvu Mony Lisy vymyslela Eliška, protože ji zasáhlo to, že lidé na internetu řešili můj úsměv. Hejtili ho strašným způsobem, nemyslela jsem si, že někomu může tolik vadit. Jí se to dotklo, tak se rozhodla napsat tento text, ve kterém jsem změnila jen jedno slovo. Jinak jsem ho nechala celý na ní. Mám ráda jejich tvorbu, Vaškovu hudbu miluju. Ale možná ho mám ještě radši, když zpívá. Má podle mě jeden z nejlepších, možná i nejlepší, hlas tady v Česku.

Troufla byste si sama napsat nějakou písničku?
Samozřejmě. Několik “šuplíkovek” mám a některé opravdu vznikly, jen nikdy nevyšly oficiálně. Psala jsem hodně před šesti lety, pak jsem si dala dlouhou dobu pauzu od autorské hudby. Nelituji toho, věřím, že to tak mělo být. Teď mám opět spoustu krásných věcí, které se mi v životě staly, a o kterých je proč zpívat.

Píšete si i hudbu?
Hudbu ne, ale nějaký hlavní motiv mám.

Poté, co jste se umístila na 3. místě v anketě Český slavík, jste fanouškům slíbila, že se budete hudbě věnovat více než doposud. Nedávno jste uveřejnila novou skladbu s Robinem Moodem…
Ano, natáčeli jsme klip k písničce Noční nebe. Ta píseň nemá žádné hlubší poslání nebo motivační téma jako mají Mona Lisa nebo Jsme jaký jsme. Někdy, když je člověku v nějakém období fajn a nic moc ho netrápí, chce jen předat tu pohodu, kterou cítí. Což písnička Noční nebe přesně má.
Ale to neznamená, že písně s hlubším významem už nepřijdou. Jen tím, že teď v Zoo hraji mimo jiné i zpěvačku, točíme s Vaškem spoustu písniček, které se potom objeví i na albu, a naše autorské věci šly proto nyní trochu do pozadí. Ale to neznamená, že nevyjdou, jen na to tolik netlačím. Když se mi před pěti lety narodil syn, přestala jsem se za některými věcmi honit. Až něco vyjde, tak to vyjde. Slavík mě ale nakopl. Dlouho jsem nechtěla stát na jevišti s vlastními věcmi. Teď ale vystupovat chci a chtějí to i lidé, kteří pro mě hlasovali, což je pro mě obrovská motivace.

Na konci minulého roku jste měla mít dva vánoční koncerty, které se ale zrušily. Bude za ně nějaká náhrada?
Budou. S Robinem Moodem jsme je původně plánovali na prosinec do Malostranské besedy, ale kvůli Covidu jsme museli přehodit termín na 1. května. Jinak jsem ale minulý rok měla poměrně dost koncertů i během léta. Líbilo se mi, že na nich byli lidé napříč všemi generacemi. Děti, ale i babičky a dědečkové. Říkala jsem si, že přišli třeba náhodou, ale oni dokonce znali texty, což mě udivilo. Na jeden koncert dokonce dostala babička lístek od své vnučky. Seděla v první, nebo druhé řadě a strašně si vystoupení užívala. Přitom lidem této generace hudba, kterou hraji, moc říkat nemusí, byť jsou písně melodické a některé i české. Je proto krásné vidět, že mými posluchači nejsou jen moji vrstevníci nebo teenageři, ale také jiné generace.

Už se na koncerty v Malostranské besedě nějak připravujete?
Denně poslouchám novou hudbu, občas kapele pošlu písně, které bych chtěla hrát, ale ještě jsme nezačali zkoušet. Moc se ale na koncerty těším. Bude to čistě naše vystoupení, lidé se přijdou podívat přímo na nás. Spoustu z nich navíc znám třeba už z dob třeba před čtyřmi lety a je úžasné, že jdou tou cestou stále se mnou.

Asi největší úspěch vám přinesla Slunečná…
Komerční ano, dá se to tak říct. Určitě jsem byla ve více časopisech najednou, ale myslím, že mě spousta lidí znala už předtím. Ale ano, můžeme to tak říct. I když to nerada používám. Jsem už mírně alergická na takové to spojení „Eva Burešová ze Slunečné“ nebo „známá ze seriálu Slunečná“. Ale jde asi jen o nějaké období. Předtím jsem točila Modrý kód, tak jsem byla spojována s ním, teď to bude „Eva Burešová ze Zoo“. Každé období má nějaký dodatek.

Díky Slunečné si vás našli hlavně dětští fanoušci, dalo by se říct, že jste jejich „role model“. Snažíte se jím jít nějakým způsobem příkladem?
Nesnažím se být ničím vzorem, snažím se být hlavně sama sebou. To vlastně říkám i fanouškům. Zdá se to možná jako klišé, protože spousta muzikantů a zpěváků říká „buďte sami sebou“, ale ono je to fakt strašně důležité. Protože když je člověk sám sebou, nemusí lhát, nemusí si hlídat, co kde vlastně řekl, a to je strašně osvobozující. Myslím, že když jsem se rozhodla být sama sebou, začaly se mi plnit mé skryté sny. Pokud tímto můžu být vzorem pro mladé lidi, tak je to super. Ale rozhodně se ničím nesnažím být.
Je ale pravda, že mi děti často píší. Vypráví mi své příběhy, ptají se na mé názory. Ne vždy jsem ale tak silná, abych jim pomohla. Některé ty příběhy jsou totiž už mnohem těžší, tolik, že ty děti už potřebují odbornou pomoc. Snažím se je proto odkazovat na nějaké profesionály.

Vy občas na nějaké zprávy reagujete i ve svých stories. Snažíte se tímto způsobem děti podpořit, ať se nenechají ovlivnit negativními věcmi?
Snažím se. Slyšela jsem od jednoho novináře, že je to z mé strany zbytečný tlak, že pořád někomu cpu své názory. Ale nemyslím si, že je to názor typu: „Červená barva je nejlepší.“ Podle mě je důležité nejen mladým lidem, ale i těm v mém věku nebo starším ukazovat to, že i já mám spoustu haterů, že i mně se snaží ublížit. Je strašně velké procento dětí, co mají deprese, sebepoškozují se, mají úzkosti, rozjela se kyberšikana. A ony si strašně často myslí, že jsou v tom samy. Podle mě je pro ně fajn, když jim jejich oblíbený zpěvák řekne, že zažívá to samé. Ví pak, že v tom samy nejsou, třeba jim alespoň trochu odlehne. Zároveň je důležité tyto věci ukazovat i proto, že mě jako dospělou ženskou, poměrně vyrovnanou, urážky nerozhodí, ale děti to může zničit a může dojít i k tomu nejhoršímu. Je důležité neignorovat to.

V této souvislosti mě napadá kauza kolem Vojty Drahokoupila…
Všichni ví, že úzkosti a další psychické nemoci jsou, čím dál víc se o nich mluví, ale když si ukážeme konkrétního člověka, tak se na něj plive. A je to hrozné. Bere se to tady na lehkou váhu. Nejhorší je, když člověk někomu řekne: „Já mám depku, nemůžu jít ven,“ ten druhý mu odpoví: „Tak na to nemysli.“ Já jsem měla stavy úzkosti od třinácti let a slyšela jsem názory jako: „Tak si řekni, že je nemáš.“ Tak to ale nechodí… Je to těžké.
Když má někdo zlomenou ruku, tak ví, že se mu za šest týdnů zahojí. Když má ale člověk zlomenou duši, tak neví, jak dlouho to bude trvat. Nemůžeme to házet za hlavu jenom proto, že to nejde vidět. Mělo by se o tom víc mluvit. Respektive, mluví se o tom poměrně dost, ale když máte konkrétní osobu a vidíte potom komentáře na sociálních sítích…. Je to strašné.

Foto: Michal Horka

Ale zpět k natáčení… Aktuálně jsme v ateliérech Zoo, která vzniká na stejném místě, jako Slunečná. Jaké pro vás bylo vrátit se zpět „na místo činu“, kde přitom vše vypadalo úplně jinak?
Byl to šok. Hodně jsem se na to těšila, udělala jsem si dokonce takovou hru, kdy jsem poznávala různé pokoje. A bylo to vlastně strašně zvláštní. Z velké hospody, kterou jsme měli, je teď infocentrum zoo, místnost vypadá úplně jinak. Vůbec nevím, kde je můj pokoj… Je to zajímavé. Jsem ale ráda, že jsem pořád tady, na „své“ televizi, kde to už znám.

Přemýšlela jste dlouho, jestli roli Viky přijmete?
Přemýšlela. Vím, jak otravné to může být, když člověk vidí v televizi pořád stejnou tvář, jen v jiných rolích. Zároveň jsem nad tím uvažovala i proto, že jsem chtěla už volno. Maraton Slunečné byl hodně náročný, zvlášť po Covidu, kdy jsme točili opravdu hodně. Ale zase jsem si říkala, proč ne. Že by mě ta role mohla bavit, je totiž svým způsobem i komediální. Není to nudná Týna, která ve Slunečné moc fórů neměla… A hlavně je to práce. Člověk si nemůže tolik vybírat, protože víme, jaké to během koronaviru bylo. Já jsem byla zvyklá hrát v divadlech každý týden od čtvrtka do neděle, teď se hraje jednou za měsíc, takže vlastně díky Bohu za to, že nabídka do Zoo přišla.

Na internetu jsem narazila na kritické komentáře, které zmiňovaly, že je Viky až moc drzá…
Vážně? Mně zatím chodí jen pozitivní ohlasy. Lidem se její drzost líbí. Mě baví Viky víc. Zezačátku se musí role nějak nastavit. Diváci ji nejdříve poznají v tom nejhorším, ale samozřejmě se bude postupně i ona klidnit. Ukáže zase své jiné stránky. Oproti Týně je ukecanější, stylová, drzejší, oprsklá… A to se mi líbí, protože já taková v reálném životě nejsem. Takže jestli můžu někoho poslat před kamerami někam, tak je to super.

Je pravda, že Týna byla svým způsobem pohádková bytost…
No, ona byla nudná. (smích) Já bych ji za kámošku asi nechtěla. Kdežto s Viky věřím, že bychom si rozuměly.

Jak vlastně vypadá váš pracovní den?
Protože mám malého syna, kterého musím odvézt do školky, mám domluvené, že mám nástupy od osmi. Výjimečně začíná natáčení v šest. Většinou mám sedmnáct, osmnáct obrazů, takže jsem na place dvanáct hodin. Když skončíme, už většinou nemám žádné další závazky toho typu, že bych šla do studia nebo do divadla. Snažím se mít co nejvíce volna, abych mohla být se synem.

Po dvanáctihodinovce asi přijdete domů a jste ráda, že jste ráda…
Když tady končím, říkám si, že už nic nezvládnu. Ale ve chvíli, kdy uvidím mého malého kudrnatého chlapečka, tak mě to nabije a mám energie na další dvanáctihodinovku. Stavíme si LEGO®, malujeme, blázníme, dokud neodpadneme oba.

Zobrazit další fotografii

V Zoo i zpíváte, podobně jako třeba v Gymplu. Je to pro vás svým způsobem vysněná role – pojíte dvě vášně dohromady?
Je to pro mě vlastně takový muzikál. (smích) Ale vlastně jo, mně se to propojení líbí. Nevypadnu ze cviku, protože je přeci jen koncertů málo, divadla se taky tolik nehrají a hlasivky potřebují nějaký trénink. Tím, že s Vaškem nahráváme osmdesát písniček, tak i trénink je velmi náročný. Ale je to fajn. Baví mě masky i paruky, které při natáčení mám, i výběr písniček. Spoustu z nich jsem vůbec neznala, jsou to šedesátky, sedmdesátky. Díky tomu je pozná i mladší generace, která možná ani nemá šanci se k těmto písním jinak dostat. Vašek je navíc předělává podle svého gusta, dává jim jinou aranž, a možná i díky tomu si děti danou věc najdou v originále a třeba začnou poslouchat kapelu ze sedmdesátek.

Říkala jste, že písně vyjdou na albu. V Zoo je vždy minutový záznam, ale hádám, že je tedy nahráváte celé?
Ano, nahráváme plné verze. Diváci si o album vlastně řekli sami. Po každém díle nám chodí spousta zpráv s tím, že by si písničku chtěli poslechnout celou. Tak jim to chceme umožnit.

Máte roli, postavu, kterou byste si ráda zahrála?
Měla jsem vysněnou roli v muzikále Drákula, a to se mi splnilo. Chtěla jsem si zahrát dvě hlavní ženské role. Pak jsem si přála vrátit se do divadla na nějakou činohru, kterou jsem si už taky odškrtla, když jsem dostala nabídku hrát na Shakespearovských slavnostech. Film jsem si vlastně už taky odškrtla… Sny a přání se mi tedy plní. Ale určitě bych si chtěla zahrát nějakou psycho vražedkyni, abych se už během zkoušení úplně zbláznila. Ale vím, že by to bylo náročné a s tím, jak jsem citlivá, bych si to s sebou dlouho táhla v hlavě. Byť ta role může být úžasná a člověk za ni může dostat Thálii… Pak je ale zavřený třeba další dva roky v psychiatrické léčebně. (smích)

Kromě zpívání a hraní také ráda tančíte, zúčastnila jste se třeba Roztančeného divadla. Přijala byste nabídku ze StarDance?
Určitě, to je jasné! Akorát jsem si říkala, že až přijde StarDance, tak ukončím kariéru. Z různých důvodů… Já už jsem si tady prošla vším možným, čím tady projít jde. (smích) Talentem, Eurovizí, moderovala jsem The Voice, byla jsem v Tvojí tváři, Zlaté masce, teď mám za sebou Slavíky. Teď už jen StarDance a pak co… Pak už budu jen doma a opečovávat zahrádku.

Když jste zmínila Zlatou masku, proč podle vás neměla v Česku takový úspěch jako v zahraničí?
Českého diváka je hrozně těžké uspokojit, pro něj je vše málo. Přitom my v České republice jsme hltali všechny Go – Go Šou, Zlaté mříže a najednou nám jsou tyhle velké show malé. Občas mi přijde, že to je soutěž v tom, kdo dokáže víc zhanit cokoliv, co tady vyjde. Podle mě byl ale ten koncept super.
Je moc těžké být pozitivní. Kolem pozitivních lidí se může udělat velmi rychle negativní kroužek. Když vidíte dvě party lidí – jednu tvoří lidé, kteří jsou negativní, sprostí a hází kameny na druhou, kde jsou hippie zamilovaní lidi, kteří jsou pozitivní a mají rádi život. A tahle skupina ví, že dostane šutrem, kterým po ní bude házet ta skupina negativních osob. Někdo třetí si pak vybírá, do které party se přidá. Samozřejmě, že radši půjde do té, která hází šutrem, protože se bojí, že jinak by jím taky mohl dostat. Český národ je v tomto hrozně jednoduchý. Lidé radši půjdou do party, která plive špínu, protože nechtějí, aby někdo kydal špínu na ně. Je totiž mnohem těžší bojovat s negací.

Máte toho opravdu spoustu. Umíte si vůbec odpočinout?
No… Ano, ale pak si to vyčítám. Než se mi narodil Nathánek, měla jsem těžké období. Byla jsem schopná spát do dvou odpoledne, protože jsem byla pořád unavená. Teď, když mám skvělou práci, to chci životu vrátit. A když mám den volna, nebo je třeba Nathánek s tátou a není doma, tak klidně můžu ležet a relaxovat. Ale pak si to hrozně vyčítám. Když mi třeba zavolá partner a zeptá se, co dělám, strašně se mu stydím říct, že odpočívám. Přitom mi to nikdo nevyčítá. Mnohem radši mám, když je doma celá rodina. Buď nic neděláme, což mi tolik nevadí, protože jsme tam všichni, anebo jdeme někam na výlet.

Četla jsem spoustu názorů, že na to, jak jste nyní všem na očích, jste pokorná holka. Je pro vás důležité zůstat „na zemi“?
V životě jsem si zažila tolik věcí, kdy jsem byla dost na dně, že vím, jaké to tam je a nechci se tam vrátit. Pamatuji si dobu, kdy jsem neměla skoro žádnou práci a neměla jsem na jídlo… Za to, že se mi teď daří, jsem vlastně strašně vděčná. Já bych se ze sebe asi nikdy neposr**a. Zaprvé – všichni herci jsme v Česku extrémně rychle nahraditelní. Nedovolila bych si o sobě říct, že jsem nejlepší. Za týden může přijít nová holka, která bude lepší než já. Pro mě je důležitý můj syn, moje rodina, ať máme kde bydlet a ať máme co jíst. A ať mám kolem sebe vždy fajn lidi.