Lenny: Jsme zhýčkaná generace, ale nebojíme se o citech mluvit

Zpěvačka Lenny vydala svou třetí desku Heartbreak Culture. Podílela se na ní řada producentů a interpretů, vyjma českých Ondry Fiedlera a Marcuse Trana také například Dan Lancaster z Muse a Mike Shinoda z Linkin Park, který si vzal na starost singl Lithium. Své album Lenny představí živě na koncertě v O₂ universu, který ji čeká 24. listopadu 2022.

Začnu otázkou, na kterou se na svém novém albu Heartbreak Culture ptáš i ty. Jsi aktuálně šťastná?
Ano, jsem. Letos mi bude devětadvacet a je to vlastně poslední „dvojka“, kterou budu oslavovat. Což mě na jednu stranu trochu straší, na druhou si ale říkám, že je toto téma – poslední rok před třicítkou, zmystifikované. Cítím se totiž nejlíp, co jsem se v životě kdy cítila.

Na nové desce jsi se přiklonila více k rocku, což je znát už na úvodní Superpower. Následuješ tak světový trend, který se právě rockovým směrem aktuálně ubírá, nebo jsi vždy chtěla zkusit rockovější věci?
Setkalo se to dohromady. Můj táta je velký rockový fanoušek, vedl mě k hudbě od AC/DC, The Rolling Stones… Chodili jsme spolu na koncerty, dívali se na záznamy v televizi. Když jsem byla teenager, poslouchala jsem kapely jako Paramore, Avril Lavigne, P!nk, Green Day nebo Linkin Park. Měla jsem tedy k rockové muzice vždycky blízko. V mém životě pak přišlo období, dejme tomu dva a půl roku zpátky, kdy mi přišlo, že chci v mojí tvorbě hudebně přitvrdit. A protože mám rockově zabarvený hlas, řekla jsem si, že by bylo fajn přidat do repertoáru nějakou vlastní rockovou věc. A že to vlastně moc lidí nedělá. Jenže než album vzniklo, začali hrát rock všichni. (smích)
Jsem ale vlastně ráda. Usnadnilo mi to trochu prosazení tohoto žánru v mé hudbě. Nad mým záměrem se nepozastavilo ani vydavatelství. Přitom jsem si stoprocentně jistá, že za normálních okolností by se mě všichni ptali, jestli to myslím vážně. Všechno se to tedy hezky setkalo.

Se změnou žánru často přichází i změna vzhledu. Můžeme to vidět například teď u Demi Lovato, dříve u Miley Cyrus. Neplánuješ také zásadní proměnu image?
Dlouho jsem si přála zkusit na vlasech růžovou, což jsem si na albu splnila. Pak jsem si to splnila i v reálu, kdy jsem si nechala vlasy skutečně obarvit od kadeřnice. Varovala mě, že barva vydrží jen pár mytí, nakonec vydržela asi dvě. (smích) Splnila jsem si tím vlastně takový sen. V padesáti bych přeci jen nechtěla tajtrlíkovat s růžovou na hlavě.
Nad image ale nadřazuji živé hraní. Aby bylo kvalitní, mělo energii a vypovídalo o tom, že jsme řemeslně zdatná kapela a umíme to rozbalit. To je pro mě nejdůležitější. Zmiňuju to proto, že si všímám, že v posledních letech se stalo trendem nadřazovat nad hudbu právě to, jak člověk vypadá. A to i u začínajících interpretů. Zažila jsem to i na škole v Londýně, kdy se okamžitě stávali středem pozornosti extravagantní lidi, přitom třeba neměli ani vlastní repertoár.
Nepopírám ale to, že je fajn, když jdou image a hudba ruku v ruce. Dávám si proto hodně záležet i na vizuálech desek a koncertů, aby to zapadlo do sebe.

Je pravda, že se často staráš o vizuály singlů či alb. Podílela ses nějak i na grafice nové desky?
Poprvé za tři desky je na aktuální konečně můj obličej. Na první není vidět záměrně, chtěla jsem, aby hrála na obalu prim barva, aby byla pro album signifikantní. Na druhém už jsem obličej úmyslně neschovávala, paradoxně se mi ale na obal líbila nejvíce fotka, na které držím květiny tak, že ho není vidět. Teď už jsem tam ale obličej chtěla, měla jsem dopředu představu, jak by fotka měla vypadat. A věděla jsem, s kým na focení chci pracovat. Velmi se mi líbí styl Benedikta Renče. Známe se deset let a můžu říct, že je to naprostý profík. O grafiku se pak staral Ital, se kterým jsem pracovala i na předešlých albech. Mám vždy nějakou představu, ale nebojím se ji svěřit do rukou svého týmu.

Máš to podobně i s videoklipy? Když píšeš písničku, vidíš už, jak by vizuály mohly vypadat?
Jak kdy. Třeba u písničky Lithium, kterou produkoval Mike Shinoda, jsem už při skládání věděla, jak chci, aby klip vypadal. Ve skladbě vyprávím příběh o nevyrovnaném vztahu dvou lidí, kdy jednomu na něm záleží tolik, že by za něj položil život, a druhý ho má, lidově řečeno, na párku. Píseň jsem psala, když bylo chmurné počasí, pršelo a já měla až tragickou vizi sebevraždy jednoho z toho páru. Od začátku jsem ale věděla, že to chci pojmout umělecky. Že se ten člověk bude topit ve vodě a že chci vlastně celý klip natočit pod vodou. A vlastně jsem si to splnila. Ačkoliv jsme nakonec netočili pod vodou, myslím, že z videa melancholie plyne a je z něj znát i zoufalost.
Na druhou stranu jsou klipy, u kterých tak trochu plavu. Na albu se nachází balada, na kterou bych ráda udělala video. Jen ještě přesně nevím, v jakém stylu. U piana jsem natáčela už tisíckrát, přemýšlím tedy, jak to celé obohatit. Ale baví mě to a je to výzva.

V minulosti jsi uvedla, že Lithium jsi napsala už v roce 2017. Je na albu ještě nějaká takto stará písnička?
Lithium je asi bezkonkurenčně nejstarší, nejdéle ležela v šuplíku. Ostatní jsou poměrně nové a myslím, že se to v albu i odráží. U minulé desky to tak nebylo. Ne, že bych si za ní nestála, ale nacházela se na ní spousta věcí, které dlouho ležely v šuplíku. Písničky, které byly několikrát zpracovávané. A možná jsem zaujatá, ale slyším to na nich. Už když se album dokončovalo, nacházela jsem se v bodě, kdy už jsem vše chtěla mít za sebou. Jasně, měla jsem z něj samozřejmě radost, ale na písních je to slyšet. Zato pro aktuální nahrávku spousta písniček vznikla během měsíce.

„Mikeu Shinodovi bych si nedovolila oponovat. A přiznávám, možná ani kdyby se mi jeho verze Lithium nelíbila.“

Mike Shinoda skladbu Lithium produkoval živě na Twitchi. Ty jsi do toho, co s tvou písní provádí, vlastně neměla, jak zasáhnout. Jaké to pro tebe bylo?
Bylo to vtipné. Nenapojovali jsme se na sebe kamerou, ale během přenosu probíhal chat, kam mohli lidi včetně mě psát. Mike se několikrát zeptal: „Je tady Lenny?“ A já jsem vždy zuřivě ťukala do klávesnice a odpovídala: „Jsem tady, jsem tady!“ (smích) A tímhle způsobem jsem se mu hlásila. Po chvíli si toho všimli i ostatní a psali mu i oni: „Je tady, je tady, Mikeu!“
Sledovala jsem stream na Twitchi spolu s Ondrou Fiedlerem, který zprodukoval původní verzi Lithium. A je zajímavé, že elementy, které do písně dal, v ní Mike nechal. Zůstal v písni tak i jeho otisk. Já sama jsem neměla velkou tendenci do jeho tvorby zasahovat. Nastal jeden okamžik, kdy Mike vymazal celou rytmiku a nahradil ji úplně novou, což pro mě, která písničku slýchala každý týden čtyři roky, bylo opravdu zvláštní. Nemohla jsem si na to zvyknout. Pamatuji si, že v jeden moment při vysílání řekl: „Doufám, že mě Lenny nezabije.“ (smích) Já bych si ale nedovolila mu oponovat. A přiznávám, možná ani kdyby se mi jeho verze nelíbila. S Mikem jsme ale komunikovali i mimo Twitch a kdyby se mi něco nezdálo, vykomunikovala bych si to s ním mimo. Ale naštěstí se nám všem jeho verze líbila.

Plánuješ s ním nějakou další spolupráci? Jste spolu stále ve spojení?
Ráda bych. Nejsme v každodenním spojení, ale v kontaktu jsme. Psala jsem mu i ohledně desky. Je to strašně vstřícný člověk, který nezapomíná na lidi, se kterými spolupracoval. Nemám z něj dojem povrchního člověka. Kontakt s ním je autentický a přející. Je to typ člověka, který přeje mladým interpretům. To je úžasné. Bylo vidět, že chce pro písničku jen to nejlepší. Teď jsem mu jen ze slušnosti psala, že chci, aby věděl, že vychází album a bude na něm i Lithium. Komunikace mezi námi pořád probíhá a byla by pro mě velká čest, kdyby se nám povedlo spolu ještě něco udělat.

Desku jsi z velké části nahrávala v Berlíně a Mike není jediným člověkem ze zahraničí, s nímž jsi na ní spolupracovala. Ukázali ti zahraniční producenti, autoři a další, jak třeba jinak s hudbou pracovat?
Vlivem koronaviru jsem bohužel nemohla letět do Ameriky a bohužel ani do Anglie, kde na písničce Overdosed spolupracoval Dan Lancaster, který je teď klávesákem v Muse. Zastihla jsem ho v období, kdy produkoval a měl kapacitu se zabývat mojí skladbou. Mrzelo mě, že jsem u produkce nemohla být a myslím si, že kdyby ano, udělali bychom na místě i více věcí. Je mi hrozně líto, že některé příležitosti koronavirus vzal, jiné ale zase dal. Nahrával totiž podobným příležitostem. Lidem se uvolnil kalendář a měli čas na podobné projekty.
Nahrávání v zahraničí mi vyhovovalo i tím, že vyjedu mimo domov a jediné, čím se zabývám, je hudba. Byl to pro mě obrovský přínos. A samozřejmě ten zahraniční, já tomu říkám „magic touch“… Nevím, čím to je, ale v zahraničí nad písničkami, až na určité osvícence tady v Česku typu Ondra Fiedler nebo Marcus Tran, kteří mají to cítění, přemýšlí nad tvorbou jinak. Nahrávka z Ameriky vždycky zní jinak než z Česka.

Album jsi pojmenovala po druhé skladbě Heartbreak Culture. Proč zrovna takto? Proč ne třeba Overdosed, jak se jmenuje první singl?
Heartbreak Culture jsem zvolila z toho důvodu, že mi to připadalo jako silný slogan. Je zapamatovatelný, má výpovědní hodnotu a může jít i o formu generační zpovědi. Jsme citlivá, možná někdy až přecitlivělá a zhýčkaná generace, ale zároveň se o citech nebojíme mluvit. To je třeba posun od generace našich rodičů. Kultura zlomených srdcí mi proto přišla jako fantastický název.

Singl Live. Laugh. Cry. jsi napsala o překážkách, na které narážíš ve svém životě. Jakou největší překážku jsi zatím dokázala překonat?
Nemoc mámy. Když se o tebe celý život rodič stará a ty seš ta zranitelná, a najednou se to obrátí a jsi postavená před fakt, že ten rodič tady nemusí být, ty se o něj staráš a nosíš mu jídlo do nemocnice… Máma ležela na pokoji s jednou paní. Uběhly dva měsíce a paní tam najednou nebyla. Samozřejmě jsou i jiné překážky, autorský blok, dohadování se s vydavatelstvím a podobně. Prosazuješ si svůj názor a říkáš si: „Jo, to je strašná překážka.“ Ale když dojde na zdraví a tvoje blízké, je to něco jiného.

S mámou jsi nahrála písničku. Neplánovalas něco i pro tohle album?
Pro tohle album ne, žánrově by na něj písnička nepasovala. Ale máma mě poprosila, že až desku dokončím, jestli bych pro ni nezkusila něco složit. Ráda se o to pokusím, bude to pro mě výzva. Něco může vzniknout, ale nemusí, uvidíme taky, jestli se jí to bude líbit. Přála bych jí, aby měla zase hit v rádiu, na základě kterého ji lidé budou poznávat v novém kabátě.

Zobrazit dalších 11 fotografií

Co ti říkala na novou desku? Radila ses s ní?
Ptala jsem se jí na názor. U mámy je výhoda, že mi opravdu řekne, co myslí. Možná je někdy až moc upřímná. (smích) Když se jí ale něco líbí, tím spíš vím, že je to skutečně dobré. A s touhle deskou jsem u ní uspěla.

Před pár týdny jsi se zúčastnila Szigetu. Jaký to byl pro tebe zážitek? Byla jsi tam poprvé?
Na Szigetu jsem byla úplně poprvé. Podívala jsem se na koncerty Justina Biebera a Dua Lipy a byl to úžasný zážitek. S maďarským týmem jsem dokonce natáčela dokument, který brzy vyjde. Měla jsem tak možnost poznat i Budapešť a různá zákoutí festivalu. Vytvořili tam úžasné zázemí pro kapely, všechno měli skvěle připravené, s ničím nebyl problém a pokud ano, okamžitě se vyřešil. Z pohledu interpreta to byla skvělá zkušenost. Jsem ráda, že na mě přišlo jak české publikum, tak lidé ze zahraničí, asi jsem získala pár nových fanoušků.

V listopadu se uskuteční tvůj koncert v O₂ universu, který jsi už dvakrát odkládala. Na co se tvoji fanoušci mohou těšit?
Program jsme už dvakrát překopávali, radši proto už nic neslibuju, co se tematické a vizuální stránky týče. Na koncert se velmi těším, všechny na něj zvu. Ze všech sil se vynasnažím, aby byl pro fanoušky opravdovým zážitkem. Doufám, že si z něj odnesou jen to nejlepší. Zážitek a spoustu nové muziky, což vlastně zapříčinilo vydání nového alba. Potvrdila jsem si tak, že všechno se děje ve správný čas. Je dobře, jak to dopadlo. Na dobré věci je třeba si počkat.