Sex, drogy a Rock for People – tak zněl slogan na tričku jednoho fanouška na letošním jubilejním pětadvacátém vydání tohoto hudebního svátku. Sexu a drog jsme bohužel (nebo spíše bohudík) moc nezažili, nicméně zážitek to určitě byl. Stanovali jsme, popovídali si se slavnými hudebníky, poznali fanoušky a troufáme si i říct, že nyní víme, proč tento senzační festival patří mezi evropskou festivalovou špičku. Tady je náš festivalový deníček.
Čtvrtek – Den první
Máme před sebou tři dny, které budou přetékat muzikou, zábavou a zážitky. Na RFP jedeme pracovně, ale zároveň jsme mistři kloubení práce a zábavy. Po večerech navíc asi nebudeme hrát šachy, i když… Kdo ví. Těšíme se, o tom žádná. Do auta nasedáme tři: James (šéf výpravy), Milan (kameraman) a Marek (reportér).
A frčíme směr Hradec! Teda… Frčíme… Vzhledem ke koloně se spíš plazíme po dálnici. Co všude, sakra, dělají ty kamiony? Jsou všude! Nakonec ale přeci jen přijíždíme na místo. Ze všech stran se ozývá kvílení kytar a dunění bicích. Jdeme se akreditovat a dozvídáme se, že nám rozhovor potvrdili i Bring Me The Horizon. Paráda!
Kapela Bring Me The Horizon (Foto: Petr Klapper)
Teď už ale pomalu musíme na rozhovor s The Silver Spoons. Tahle parta poslední dobou letí nahoru jako raketa. Kluci jsou sympaťáci, ale nemají moc času.
Jdeme se „ubytovat“ do stanu. Díky naší komunikační (ne)schopnosti si uděláme výlet přes celé stanové městečko a zpět. Alespoň však máme možnost pořádně si ho prohlédnout. Zatím vypadá celkem nevinně… O pár hodin později to bude jiná. Po tom, co konečně najdeme stany a hodíme si do nich věci, si skočíme na koncert The Silver Spoons. Energie, která z kapely naživo sálá, je fenomenální. Když se s nimi o pár chvil později bavíme, říkají, že byli trošku rozhození, protože jim organizátoři zkrátili set a navíc se vůbec neslyšeli. Nebylo to poznat.
Jako další bod programu před sebou máme rozhovor s You Me At Six. Při něm kytarista Max říká, že lidi na festivalech berou drogy a jsou v pohodě. Nelze, než souhlasit. Máme pár chvil volna, tak se procházíme areálem. Náhodou narazíme na obchod, kde mají mimo jiné hodně vtipné klobouky. Navzájem si dva koupíme: James Márovi vybere parádní sombrero, zatímco Marek Jamesovi vezme epesní disco blyštivý klobouček s leopardím motivem. Vyzbrojeni novými módními doplňky jdeme na rozhovory s Thomem Artwayem a Kodaline. Obzvlášť druzí naše pokrývky hlavy ocení.
Vrchol večera nás teprve čeká. tak si jdeme odfrknout. Hrajeme pukec, bláznivou stolní hru. V půl dvanácté to spustí… zahrají totiž týpci, se kterými jsme ještě stihli upéct krátký rozhovor: Bring Me The Horizon. Úvodní song Mantra všechny přivádí do varu. Frontman kapely, Oli Sykes, má sice dlouhodobě problémy s hlasem a v některých pasážích mu pomáhá sampl, ale nikomu z diváků to evidentně nevadí. Všichni si užíváme neskutečnou show se strhujícími projekcemi, kterou nezkazí ani to, že Oli párkrát zahlásí něco o tom, že má Prahu moc rád. Alespoň trefil republiku! Ne, vážně nemá smysl tenhle zážitek shazovat drobnostmi. Shodujeme se na tom, že právě Sykes dokázal lidi vyburcovat k největšímu mosh pitu, který jsme v životě viděli. Co dodat? MANTRA!
Pátek – Den druhý
Ráno nás čeká vtipný budíček: když se Marek plíží ještě spícím stanovým městečkem z výpravy za močením, odchytí ho před stanem jeden z pořadatelů s tím, že nemá správnou pásku. Mára se mu snaží vysvětlit, že jsme z Evropy 2, stan tu máme přidělený a žijeme v míru, ale evidentně to nepomáhá. Jamese naštěstí probouzí úryvek dialogu, otevře tedy stan, ještě v polospánku přispěchává kamarádovi na pomoc a zahání pořadatele brutálním úsměvem, který umí v půl osmé ráno jen on.
Skládáme se v našem znovu vydobytém stanu. Rádi, že jsme rádi a s tím, že si ještě pár okamžiků pospíme. Nepospíme. Náš smělý plán kazí mravenci, kteří nám přes noc nalezli do stanu. Raději proto místo našeho odpočinku opouštíme. Další šok nastává pod sprchou, když zjišťujeme, že neteče teplá voda. Riskujeme infarkt, ale vlastně jde o příjemné osvěžení.
Ještě včera večer jsme se navzájem přesvědčovali o tom, že si určitě střihneme ranní jógu, ale nakonec dáváme přednost snídani. S infarktem to není dobré znovu pokoušet. Navíc ke stanovému městečku přijíždí pojízdná Hentai Corporation Stage, na které (překvapivě) hrají Hentai Corporation.
„Kdo je tu zfetovanej, ať zvedne ruku,“ haleká frontman Radek Škarohlíd. Kolem nás se zvedá les rukou.
Když pak společně s mnoha dalšími lidmi čekáme na vstup do areálu, ozve se z davu ikonické: „Tak dělej! Už jsem tam chtěl bejt čtyři minuty, ty magore!“ Parafráze legendárního Jirky Káry všechny pobaví. James si následně zkouší Ninja faktor, po kterém ale zjišťujeme, že řady Želv Ninja zřejmě nebudou mít o člena navíc. Miley Cyrus by naopak mohl nahradit s přehledem. Alespoň podle toho, co ukazuje u stánku YouTube Music, kde si lidé mohou vyzkoušet ikonické houpání na železné kouli. To, co Miley předvádí ve svém světoznámém klipu k písničce Wrecking Ball.
Dozvídáme se také, že budeme mít možnost si pokecat s Tommym Cashem. Excentrický borec z Estonska se v posledních letech stává čím dál populárnějším. Nepochybně půjde o zajímavý rozhovor. Ještě před ním se ale jdeme poptat pár lidí na jejich zážitky z festivalu. Narážíme na nejrůznější kostýmy a stupně opilosti. Někdo přijel na kapely, někdo na rozlučku se svobodou. Nastává čas na rozhovor s Tommy Cashem, po němž se rovnou přesouváme na jeho koncert.
„Jdem do mosh pitu,“ huláká kluk procházející okolo nás na svoje kumpány. S tím mosh pitem se repete Bring Me The Horizon nekoná, ale projekce při koncertě jsou naopak ještě úchvatnější.
Po koncertě se zdržíme u Evropa 2 Stage na Evropa 2 Live Tour. Nechceme si mezi kolegy udělat ostudu a tak kalíme až do půl čtvrté ráno, kdy se potácíme do kempu, je nám zima a těšíme se do stanu. I když jsou tam mravenci.
Sobota – Den třetí
Probírá nás nesnesitelné vedro. Chvíli nevíme, jestli jsme neumřeli a teď se nesmažíme ve výhni pekelné. Po několika momentech se však orientujeme v časoprostoru. Ano, čeká nás poslední den festivalu.
Klopýtáme do sprchy, kde bohužel opět neteče teplá. Nevadí. Už včera v noci při cestě jsme se shodli na tom, že některá předsevzetí zůstanou nenaplněna a ta ranní jóga neklapne ani dnes. I přes lehkou kocovinu máme ale dobrou náladu a oproti předchozím dnům i více volna. Bude tak příležitost užít si koncert několika parádních kapel. Obzvlášť trojlístek skupin Mig 21, Manic Street Preachers a Franz Ferdinand na hlavním pódiu vypadá slibně.
Odpoledne ale začínáme s kapelou Yonaka. Její krásná a energická zpěvačka nás uvádí v úžas. Ihned mapujeme situaci, bohužel však podle fotek na jejím Instagramu to vypadá, že má přítele. Co se dá dělat, třeba v příštím životě.
Kapela Yonaka (Foto: Petr Klapper)
„A čo ste čekali? Že s vámi pojde na kávu?“ směje se Milan.
Čeká nás ještě jeden rozhovor s kapelou Pale Waves. „To bude paráda,“ pomlaskává si James a vypadá to, že na zpěvačku z Yonaky úplně zapomněl. Jamesova slova se při samotném rozhovoru naplňují: zpěvačka Pale Waves vypadá, že by s Jamesem byla raději sama, než za přítomnosti kamer. Třeba příště! Po rozhovoru samozřejmě musíme na jejich koncert. A posléze všichni dáváme Jamesovi za pravdu, že byli skvělí.
Poslední kapela festivalu: Franz Ferdinand. Frontman dělá sympatické gesto: snaží se říct pár vět česky. Moc mu to nejde, ale my mu vzhledem k naší únavě nemáme co vyčítat a sami se dorozumíváme spíš rukama/nohama. Po koncertě je už čas odjet, ačkoliv z nás číší únava, cítíme také vnitřní pocit satisfakce i to, že jsme během těchto tří dnů zažili něco opravdu jedinečného.
Tak good bye, Rock For People a zase za rok!
James Cunningham a Marek Blažíček
Foto: Petr Klapper
Redakce Evropa 29. července 2019 15:00
